„Celý život se potýkám s nadváhou.“
Jak jsem začal hubnout s NUTRI FOOD PLAN?
Ale to by byl příběh vlastně od konce. Mám začít od konce? Nebo od začátku? Se svou váhou, respektive nadváhou, se potýkám celý život – od dětství. Možná je to trochu genetika, možná trochu způsob stravování a tradiční jídlo v rodině, ale největší podíl na tom mám asi já sama. „Jím“ a trpím opravdu celý život. Při každé léčbě, kterou jsem absolvovala (poprvé to bylo, když mi bylo pět let), jsem byla zařazena na speciální redukční dietu – dietu ne. 8 – nezapomenutelné číslo. To, co se tam podařilo za šest týdnů, se vždy velmi rychle obnovilo. Pak mi trochu pomohlo bydlení na středoškolské koleji. Pravidelné stravování a hlavně žádná spíž ani lednice. Samozřejmě trocha sebekázně a skvělá parta holek, které mě naučily jídlo nehltat, ale žvýkat a vychutnávat si ho. A naučili mě radosti z pohybu. Každodenní večerní společná cvičení na chodbě, běh a procházky v parku. Byly skvělé.
„Tento životní styl jsem si udržel ještě nějakou dobu po ukončení střední školy.“
Ale pak přišla rodina, práce, starosti a vždycky něco a někdo, kdo byl důležitější. Samotná péče o sebe ustoupila do pozadí. A další krize přišla při studiu vedle práce a péče o rodinu. Studovat se dvěma malými dětmi opravdu nebyla zábava. Hádejte, odkud jsem čerpal energii. O to se postarala lednice a spíž. Každý test znamenal kila navíc. Před státnicemi se mi podařilo zhubnout pěkných 22 kilo. Nějakou dobu se mi to dařilo udržet – méně stresu a více pravidelného cvičení.
Přišla léta výkyvů. Pár kilo dolů, ale vždycky víc zpátky. Vyzkoušela jsem všechny diety. Bezsacharidová dieta, kombinovaná dieta, oddělená strava, rýžová dieta, zeleninová dieta, tučná krůtí polévka a mnoho dalších. Vždycky to skončilo tím, že jsem dlouho nevydržel. Nikdy jsem nebyla schopná vařit déle než měsíc každý den, zejména pro sebe a svou rodinu. Kromě toho jsem v práci zastávala funkci vedoucího pracovníka, což mi přidávalo další stres a s ním i další kila. Nesčetněkrát jsem s tím začal něco dělat a ještě víckrát jsem neuspěl. Kvůli všem povinnostem a stresu jsem neměla energii věnovat se sama sobě, pracovat na sobě a zlepšovat svůj život. Tak jsem se přestala vážit a pomalu si kupovala další a další oblečení.
První setkání s NUTRI FOOD PLAN v březnu to budou dva roky.
Leták na „Dny učitelů“. Řekla jsem mu: „Vím, co bych měla jíst a kdy bych to měla jíst, jen nemám sílu to dodržovat a hlavně vydržet.“ Uplynul další téměř rok a možná ještě několik drobných pokusů, které měly vést ke snížení mé hmotnosti. Neúspěšně. Až přišlo předvánoční období roku 2017 a setkání s mým dobrým přítelem. Skoro jsem ji nepoznal. Krásná, štíhlá, omlazená.
A dostala jsem doporučení na výživovou poradkyni Renatu z NUTRI.
Přišla jsem domů a odpověděla na manželovu otázku z předchozího dne: „Už vím, co chci k Vánocům. Startovací balíček NutriFood.“ Objal mě a řekl: „Dobře.“ Možná tehdy viděl v mých očích odhodlání a rozhodnost. Renatě jsem zavolala 2. ledna .2018, 4. ledna jsem měla první schůzku a 5. ledna jsem se začala měnit. Tehdy jsem se rozhodla, že to zvládnu. Že nechci žít celý svůj další život v tom obrovském těle. Že si chci užívat chůzi, aniž bych se po pár krocích zadýchala. Že chci nosit hezké oblečení. Že chci nakupovat v normálních obchodech. Že se nechci každé ráno probouzet s mokrou, zpocenou hlavou. Že si chci užívat života naplno bez omezení, která jsem si sama na sebe uvalila. Vlastně jsem si „lezla na nervy“. Proto jsem se rozhodla požádat Renatu o pomoc. A ona mi pomohla. I když mi způsobila šok, když jsem se s ní po dlouhé době postavila na váhu. Ale děkuji, že mi pomohla začít. Řídila jsem se všemi pokyny a radami, které jsem od ní dostala.
„Nejtěžší byly první dva týdny.“
Doma vařila moje dcera Janka a já jsem chodila do kuchyně jen vařit vodu a připravovat NutriFood nebo čistit a krájet zeleninu. Docela mi chutnaly kaše a polévky, koktejly mi nechutnaly. V práci jsem několikrát musela utéct ze školní jídelny, když mě obklopila vůně skvělého oblíbeného jídla, které vařila naše „paní“ kuchařka. Pak mě zachránila kolegyně, která tam zůstala se svými dětmi. Po dvou týdnech přišla další návštěva Renatky a první povzbuzení. Za dva týdny jsem zhubla 7 kilogramů. To byla super odměna za to, že jsem ani jednou neporušil stanovená pravidla. Pak už to bylo snazší. Vynechala jsem koktejly, které mi chutnaly méně, protože hlavní jídla NutriFood jsem už mohla jíst. S každým shozeným kilogramem jsem měla více energie a chuti pokračovat. Vlastně to bylo čím dál snazší. Po měsíci a zhubnutí 14 kilogramů už mě lidé kolem chválili a viděli mi v očích štěstí a energii, které jsem měla čím dál víc. Po šesti týdnech jsem k nastavenému jídelníčku přidala dvakrát týdně latinskoamerické tance a nové povzbuzení od trenéra, který mě po šesti týdnech viděl.
Sůžasná podpora, kterou jsem cítila v celé naší rodině a u přátel.
Nic veřejného, jen o přestávce za mnou přišla a řekla: „Katko, ty jsi zhubla“, „a dost, ne?“. To mě samozřejmě potěšilo. I nezaujatý člověk si všiml mého úbytku váhy. Také jsem cítila velkou podporu v celé naší rodině a u přátel. Na rodinnou oslavu nebo setkání s přáteli jsem měla připravený speciální talíř plný bílé a zelené zeleniny. Velmi příjemné. A co se stalo s mou kuchyní? Po několika týdnech jsem byla schopná vařit a péct, aniž bych zkoušela, jak to chutná. Pouze když jsme měli návštěvu, dávala jsem uvařené jídlo ochutnat manželovi nebo dceři. Ale všem chutnalo J. A všichni mě také chválili. Za jídlo i za to, jak vypadám. Když se trochu oteplilo, chtěla jsem začít chodit na delší procházky s holemi – nordwalking. Samozřejmě jsem to nechtěla dělat sama. Ale moje kamarádka Vladka mě v tom nenechala samotnou. Třikrát týdně se mnou chodila na delší a delší procházky. A procházky mi pomohly s ještě větším úbytkem váhy. A doufám, že už nikdy nebudou moje J. Po nějaké době se k nám na procházky přidal i můj manžel. A později to byl on, kdo mi zavolal: „Půjdeme na procházku?“. Tak jsme zvýšili frekvenci našich procházek na 5krát týdně, někdy i vícekrát.
Došlo k mnoha milým setkáním a povzbuzením od blízkých i „cizích“ lidí.
Moje kolegyně a kamarádka Ivka říká: „Prvních 15 minut se nemůžu na nic soustředit, protože nemůžu přenést přes srdce, jak je ta změna úžasná.“ A také moje kamarádka Reginka: „Promiň, že se na tebe tak dívám, nemám žádnou úchylku, ale jsi krásná.“ A taky jsem si říkala, že je to krásné. Nebo pan Vladko (scházíme se dvakrát do roka) – během půlhodinového setkání mi ani nevím kolikrát řekl, že mi nový účes moc sluší a že mi to moc sluší. Už jsem měla -40 kilo. Ale neřekla jsem mu, že to není jen tím účesem, a teď netrpělivě čekám na další schůzku, která by měla přijít co nevidět. Těch -78 kilo by mohlo být zřejmějších. A možná mě ani nepozná, jako tolik lidí, které jsem už dlouho nepotkala. Někdy si užívám anonymity a toho, že zase splývám s davem. A někdy zase oslovím lidi a oni mě poznají podle hlasu. Celé léto a podzim si užívám oblékání do šatů, dokonce i do šatů své dcery. Je skvělé mít společný šatník s osmnáctiletou dcerou.
Děkuji všem, kteří mi pomohli zvládnout těchto 10 měsíců.
Děkuji Renatě za všechny rady a povzbuzení. Děkuji svému manželovi Péťovi za podporu a společnost na našich procházkách. Za to, že když mě někdo chtěl přesvědčit, že si můžu dát kousek (čehokoli), bránila jsem se slovy: „Nech to! Ona to nechce!“ Děkuji své dceři Janě za to, že mě v kuchyni zastoupila, když jsem tam nemohla být nebo jsem to nezvládla. Děkuji celé své rodině za podporu a povzbuzení. Děkuji svým kamarádkám Vlaďce a Katce za kilometry s hůlkami a povzbudivá slova. Děkuji také svým kolegům běžcům za podporu, pochopení a povzbuzení.
